Moje trápenia

2. února 2011 v 19:31 | Nessa |  Nessa
Ahoj! Obraciam sa na vás, pretože nikto iný mi asi nedokáže pomôcť či skôr porozumieť môjmu trápeniu. Och! Ale kde mám začať? Je toho tak veľa, čo mám na srdci. Neviem, čo skôr. Niekedy je obdobie, kedy sa v mojom živote nedeje nič zaujímavé či dôležité. I keď zaujímavý je predsa každý deň na tejto Zemi ale veci, ktoré dosť ovplyvnia môj život sa stanú raz za čas. Pred pár dnami sa však týchto vecí stalo hneď niekoľko a ja neviem, čo mám začať skôr riešiť. Chvíľu rozmýšľam a trápim sa nad jedným potom rýchlo nad druhým. Nevládzem! Začnem tým prvým problémom, ktorý som si začala uvedomovať postupne až to vyvrcholilo v nepravý čas. Viete, ja stále cítim, že som iná. Aj keď..ktorý človek je rovnaký. Každý je niečím zvláštny, ale na prvý pohľad to na ňom nevidíte. Každý je obklopený priateľmi, správa sa tak, ako sa správ aj väčšina ľudí či tínedžerov.  Teraz to vnímam oveľa citlivejšie, keďže som medzi ľuďmi viac ako je treba. Myslím tým, že cestujem s mnohými ľuďmi, vidím veľa tvárí, vidím ako sa správajú. Prirodzene? Ja neviem..skôr normálne. A potom, keď sa na nich tak pozerám, pýtam sa..prečo som sama? Som normálny človek a myslím, že sa správam obyčajne ...nie... normálne a stále slušne. Tak kde je problém? Snažím sa zapadnúť a nájsť nových priateľov. I keď som ich našla dosť, ale stále sa cítim sama. Prečo? Stále som sa seba pýtala. No myslím, že som našla odpoveď. Viete..Nekrajina, asi to bude ňou, či skôr predstavou, že som niekto iný. Bože, nikdy som o tom nikomu nepovedala a teraz to dám na blog. Dúfam, že to nebude spoločenská sebevražda. Predstavujem si, a už to trvá dlhý čas, že som na inom mieste a že som úplne niekto iný. Do toho miesta má vstup len moja fantázia a moje myšlienky a niekedy si tam prenesiem aj trápenia, ktoré sa mi stanú v mojom obyčajnom živote, aby som ich lepšie prekonala. Keď som sama som tam! Niekde úplne inde. Trápim sa tam, no ako niekto iný, ale stále som to ja. Myslím, že práve toto je môj problém. To, že chcem byť niekde inde zo mňa asi robí iného človeka, zasnenejšieho než obvykle ľudia bývajú. Možno má každý svoj tajný svet, ale ja som naň až príliš naviazaná. Chcela som sa ho zbaviť, vyhnať ho z hlavy a postupne zabudnúť a byť normálna aj v mysli. Ale povedzte, ako môžem opustiť niečo, s čím žijem viac než dva roky? Ako sa môžem vzdať toho, čo som tak dlho budovala? Bola to chyba si tento svet vytvoriť. Netušila som, čo sa môže stať. To, že neviem, kedy sa ho vzdám a či sa ho vôbec dokážem vzdať ma desí. Túžim po čistej mysli, ktorej sa mi nedostalo už veľmi dlhý čas. Ale ako, keď sa tých predstáv nemôžem vzdať? Je to ako keby som sa vzdávala svojho vlastného dieťaťa. Je to hrozný pocit. Pocit bezmocnosti, pretože sa pred tým nemôžem nikam skryť, všade to kráča ruku v ruke s mojím životom. A myslím, že ak by som sa raz tohto sveta vzdala pocítila by som náhly chlad, zraniteľnosť a ticho vznášajúce sa nad prázdnotou. A slobodu. No ako som už povedala, nedokážem sa toho vzdať, takže o tom môžem len snívať. Čo mám robiť? Ja sa naozaj bojím, že kvôli mojej fantázií budem navždy sama a samota ma už nebaví. Neviem sa vzdať niečoho, čo je so mnou každý jeden deň v roku. Ja ani vlastne neviem, či som pripravená odísť odtiaľ a začať naplno vnímať svet.  Poviem len POMOC no týmto si musím prejsť úplne sama. Je to ťažké.
A je tu ešte jedna vec, čo ma trápi a nedá mi spávať. Ľudia, s ktorými som už nechcela mať nič spoločné sa ku mne obrátili s prosbou návratu k nim. Ide o tím, do ktorého som kedysi patrila. No odišla som odtiaľ. To obdobie bolo samé trápenie a strach ale chýba mi ten smiech a zábava a to napätie, než rozhodca povie štart. Ale bolo to všetko za mnou, ja som ich opustila a zatvorila som za nimi dvere. To ten tím! Ja som odvtedy prestala veriť ľuďom a radšej som na nich už nechcela myslieť.  No oni ma teraz chcú späť a ja si nie som ničím istá. Či ma zasa nechcú len využiť. A ja už nezvládnem ďalšie sklamanie. Vnímam veci oveľa intenzívnejšie než ostatní, ale to preto, že si všetko hneď beriem k srdcu a viem, že niektoré veci neprekúsnem. Bojím sa, že sa opäť sklamem. Áno, zaslúžia si druhú šancu, takú akú oni ponúkajú mne. Ale ja neviem, či to dokážem. Neviem, ako sa mám rozhodnúť. Je to ťažšie, než som sa rozhodovala na akú strednú školu pôjdem. To je fakt. A nech sa rozhodnem akokoľvek, nemôžem si byť istá, či to bolo správne. Niečo mi hovorí skús to znovu. Ale ja nevládzem a bojím sa, ak sa tak rozhodnem bude to skok do neznáma.Ako nad tým rozmýšľam, asi mi to nestojí ani za ten skok. Tak čo je správne? Čomu mám dať prednosť? Strachu z ďalšieho bolestivého sklamania a z toho, že som im opäť skočila na med? Alebo im pomôžem. Áno, chcem pomáhať, ale treba myslieť aj na seba...čo to so mnou urobí.

Keď ste sa dopracovali až sem, vám gratulujem. Asi si niektorí myslia, že som blázon, čo? Neprekvapí ma to...asi som! Nerobím to, ale potešili by ma komentáre, dlhé komentáre, v ktorých sa poriadne rozpíšete a dáte mi radu alebo mi poviete, že v tom nie som sama. Ja neviem, čo mám čakať. Asi môžem byť rada, že ste si to vôbec prečítali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gaaruša Gaaruša | Web | 2. února 2011 v 20:56 | Reagovat

Jj to se stááává =D

2 Wanda Wanda | Web | 2. února 2011 v 21:13 | Reagovat

Když jsem si přečetla první část článku, musím přiznat, že to skoro bylo jako podívat se do vlastního zrcadla. Mám také svůj svět, který si žiju. A také mám jistý neblahý pocit, že právě on mě odděluje od ostatních. Nevím sice, o jaký tvůj svět se jedná, ani co v něm prožíváš, ale věřím, že oba - můj i tvůj - mají něco společného.
Dřív jsem s tím měla hrozný problémy, mám je vlastně i doteď, jenom ne tak často. Trápí mě, že mou náladu neovlivňuje moje skutečné prostředí, ale prostředí v mých představách. Jednu dobu jsem se snažila žít skutečností a vykašlat se na představy... a neměla jsem moc daleko ke zhroucení. Bylo to  těžký... a nakonec jsem to vzdala a prostě se smířila s tím, že ten můj "svět" už navždy bude mou součástí. Izoluje mě to od lidí, na druhou stranu v mém světě mám své přátele, kteří mi pomáhají a jsem s nimi šťastná. Jestli jsem to správně pochopila, ty si svoje problémy přenášíš na své msíto a tam si je řešíš po svém. Já to tak někdy taky dělám, jindy si zas tvořím vlastní problémy přímo v tom světě. Možná jsem cvok, ale už jsem s tím celkem smířená. Normální puberťačka asi jen tak nebudu.

K tvému druhému problému - moc ráda bych ti pomohla, ale když tak nad tím přemýšlím - nevím jak. Nevím, o jaké lidi se to jedná ani co všechno jsi s nimi zažila - ať už dobrého či zlého. Podle sebe můžu říct, že kdybych byla na tvém místě a měla se vrátit k lidem, se kterými jsem se necítila sama sebou a kvůli kterým jsem si i něco vytrpěla.... vykašlala bych se na to. Ale o tvé situaci toho moc nevím, takže to nedokážu posoudit. Jestli se ti můžu pokusit nějak poradit - hlavně kvůli někomu ze sebe nedělej oběť.
Hádám, že tímto komentářem jsem ti v ničem moc nepomohla. Ale přeju ti hodně štěstí, ať to všechno zvládneš. Věřím, že přijdeš na správné řešení... :)

3 Wanda Wanda | Web | 2. února 2011 v 21:24 | Reagovat

Díky... za přání k narozeninám, k vysvědčení... zub už opravdu přestal bolet. Snad znovu nezačne. Chodím na hudební obor - klavír :) Ty chodíš do ZUŠ?

4 Caddy Caddy | Web | 3. února 2011 v 15:12 | Reagovat

Článek jsem si celý přečetla a musím přemýšlet, co ti napsat, je to složité. První a zároveň nejdůležitější rada - popros Boha o pomoc a hlavně mu DŮVĚŘUJ! Možná se ti zdá, že tě v tak těžké situaci opouští, ale on je tu stále a má tě rád. Věř, že ti pomůže.

Taky mám svůj svět - i když není pojmenovaný a není domyšlený jako nějaká země. Je to svět mého myšlení, mé mysli, kde jsem sama sebou. A teď ti prozradím něco, po čem si budeš myslet, že jsem totální blázen - někdy si představuju, že mám v tom světě mé mysli kamarádku, ale jsem to já, takže si vlastně povídám sama se sebou, svěřuji se sama sobě, nebo si představuju, co všechno prožívám. Jenže v mé mysli jsem odvážnější, statečnější, nestydím se, nebojím se ničeho a tak... Vlastně žiju ve dvouch světech... Vím, že si teď myslíš, že jsem šílenec, ale já jsem zjistila, že bych opravdu potřebovala sebe ještě jednou, aby mi porozumněla, aby věděla, co zrovna potřebuju slyšet - jestli povzbuzení, když jsem smutná, nebo nějakou veselou věc...
Tímhle rozsáhlým vyprávěním (a odhalením sama sebe) jsem ti chtěla jen sdělit, že nejsi sama. Myslím, že je spousta nás bláznů (proč to tak neříct?)... Ale být blázen v tomhle smyslu slova není nic špatného!
Zkus někdy vyplout ze svého světa (vím, že je to třeba těžké, ale zkus to) a zajímat se o dění kolem. A určitě někdy najdeš někoho, kdo je podobný jako ty, a kdo tě bude mít rád právě takovou, jaká jsi!
Ještě k těm představám - řekla bych, že jsou i důležité. Já bych se bez snění a fantasie zbláznila! Dávají možnost uniknout kruté realitě... I když návrat ze snění do reality nebývá právě jednoduchý...

A s tím druhým problémem ti bohužel nemůžu nijak pomoci ani poradit. Buď prostě sama sebou a nestarej se, jestli to ostatním vadí. To už je jejich problém. Já vím, radím ti něco, co je těžko splnitelné (mě to třeba nejde - vykašlat se na ostatní a na to, co si o mě pomyslí...). Mrzí mě to, ale s tím ti opravdu nepomůžu :-(

Chtěla bych tě nějak povzbudit, opravdu, ale nevím jak... :-( Jen věz, že tady na blogu je spousta lidí, kteří tě mají rádi, přestože se s tebou nikdy neviděli...

Jsi moc milá :-) Všechno dobře dopadne!!! :-)

5 lilliene lilliene | Web | 3. února 2011 v 17:04 | Reagovat

abych pravdu řekla, tenhle samý problém mě potápí už strašně dlouhu, vlastně od té doby, co jsem začala chodit do školy (to bylo v pátý), do tý doby jsem se učila doma) a už jsem kvůli tomu měla dost záchvatů. Můžu jen děkovat Bohu, že jsem v tu chvíli neměla nic, čím bych si mohla ublížit, protože bych jinak tohle asi nikdy nepsala. Já se hrozně bojím téhle své stránky, proto se tak trochu schovávám před ostatními, vlastně skoro s nikým nemluvím a případně mám takovou "masku", baviče. to je ale jen proto, že se strašně bojím sebe. je pro mě těžké tohle psát, nikdy o tom nemluvím, ale chtěla bych tě povzbudit, že v tom nejsi sama. (já jsem našla záchranu v Caddyině starší sestře, ta mi rozumí a můžu jí říct úplně všecko.) tím myslím, že takových lidí jako my je spoustu, ačkoliv to často nevidíme a tak ti přeju, aby sis brzo našla taky takovou kámošku.

co se týče toho druhého problému, tak s tím ti asi neporadím. i když vím, jak to myslíš, na takové věci je hrozně těžké zapomenout. Ale jedno je důležité- jdi za svým srdcem. pokud já jsem někdy cítila takovou sžiravou nejistotu, tak to ještě nikdy nebylo OK.

já tě mám moc ráda a bylo by mi líto, kdybys končila.

6 Eldarwen Eldarwen | 3. února 2011 v 17:35 | Reagovat

Na tom, že snívaš, nie je nič zlé. Ja robím to isté a možno častejšie než ty :) Je to normálne, každý má sny, len niekto ich viac prežíva. A poznám veľa takých ľudí. Tak pre to sa trápiť nemusíš:))
Ale, bohužiaľ, s tým tímom ti už pomôcť neviem, ja som podobný problém nemala...

7 Clarett Clarett | Web | 3. února 2011 v 20:19 | Reagovat

Milá Nesso... přemýšlím, co napsat, aby to neznělo prázdně nebo hloupě, ale v prvé řadě musím dát zcela zapravdu Caddy.

Na snění nic zlého není, ale nesmí se to přehánět. Uzavírat se plně do vlastního světa není dobré, částečně to vnímám i jako takovou nedůvěru v Boha. Vždyť On je tu stále s námi! Čeká, až se na Něj obrátíme! Každý den nás zahnuje svými dary a láskou, kterou tak často přehlížíme. Je třeba se na chvíli ztišit a naslouchat mu, být s Ním, svěřovat mu všechno zlé i dobré a vkládat to s důvěrou do Jeho rukou. Věř, že tě nikdy nenechá samotnou a z vlastní zkušenosti mohu říct, že v těžké chvíli, kdy voláš o pomoc, dokáže utěšit a dát pocítit svůj pokoj. :-)

Také mám poslední dobou nějaká ta trápení, která k životu ve škole a vůbec k dnešní společnosti patří. Znám ten pocit, kdy je sice člověk obklopen lidmi, s kterými se dejme tomu učí na příští hodinu, směje se s nimi, ale přesto... má pocit osamělosti. Nikdo z těch spolužáků mu vlastně doopravdy nenaslouchá, nikoho nezajímá, co ho těší, co ho trápí... Je to smutné, že dnešní doba opravdu klade takový důraz na to, že "život bude takový, jaký si ho uděláš", tudíž musíš usilovat hlavně o své dobro, probojovat se skrz ostatní ke skvělé kariéře, postavení, starat se hlavně o sebe a tak dále... z toho pramení nikdy nekončící stres, strach, vztek... Ale o tom se rozepisovat nechci. Už takhle to bude pěkný román. :-D
Zkrátka a dobře, nosívám si do školy knížky a ve volných chvílích čtu, dneska jsem si vzala dvojlist Katolického týdeníku, který jsem nestihla při snídani dočíst. Dobré slovo povzbudí a dodá sílu. Doporučuji. :-) Doma se snažím pracovat a mít zároveň čas na přemýšlení, odpočívat a večer se ztišit a povyprávět Pánu, co jsem celý den dělala.

Občas mě ale taky popadne hrozná chuť být někde jinde, a v takových chvílích většinou píšu. Zní to docela legračně - ty příběhy ani nemají smysl, spíš jsou to scénky - ale když zatoužím po jaru, slunci a horách uprostřed ledna, něco z těch míst přenesu na papír. Dobře se u toho bavím a relaxuju.

Nu, nevím, jestli jsem ti nějak pomohla... spíš jsem se pokusila shrnout vlastní myšlenky, tipy a zkušenosti. Snad to není příliš zmatené. Ráda se ale ozvu na mail (esgaroth.clarett@gmail.com) a některé věci mohu rozvést, pokud se chceš třeba na něco zeptat... :) Měj se moc krásně!

8 Jíťa Jíťa | Web | 4. února 2011 v 10:21 | Reagovat

Milá Nesso, řeknu ti tohle: svého "tajného" milovaného světa se nevzdávej - za žádnou cenu. Víš, já jsem na tom podobně, taky často v mysli utíkám někam, kde se cítím líp, kde můžu hrát nějakou jinou ale přesto důležitou roli, někam, kde nejsem tak sama. Když jsem četla tu první část, napadlo mě, že to taky tak mám - jsem sama uprostřed davu - mám spoustu známých ale jen asi 2-3 opravdové přátele. Před časem jsem přemýšlela, jaké by to bylo bez Sředozemě, LOTR a všech těch věcí, které mi to přineslo a uvědomila jsem si, že bych byla strašně prázdná, tuctová, bez energie, trpělivosti, úcty, fantasie... Nepoznala bych spoutu věcí, neprožila skvělé okamžiky. Proto ti doporučuju, aby ses své fantasie nevzdávala,protože by sis asi připadala ještě hůř - neměla bys už kam utéct.
A ohledně těch lidí... Můžeš to zkusit, ale od začátku by to chtělo být trošku rezervovanější a radši od nich vůbec nic nečekat. Samozřejmě tě nemusí opustit znova, ale pokud do toho půjdeš, měla by ses na to připravit a být opatrná.
Držím ti palečky, abys to v sobě vyřešila tak, jak to bude nejlepší! :-)

9 Nessa Nessa | Web | 4. února 2011 v 17:44 | Reagovat

Všetkým vám veľmi pekne ďakujem za úžasné komentáre...Hlavne ďakujem za to, že ste mi dali pocítiť, že v tom nie som sama :)

10 Ynka Ynka | Web | 9. února 2011 v 15:12 | Reagovat

jé, promiň, Nessi, byla jsem zrovna hodně zaneprázdněná a neměla čas na blogy... :( vidím, že jsem přišla pozdě, už jsi asi všechno vyřešila (jak pevně doufám a držím palce!), ale kdybys přece jenom ještě potřebovala poradit, stačí říct a napíšu ti mail - nechce se mi to psát do komentářů, je toho docela dost... nebo kdybys cokoliv potřebovala, můžeš mi napsat sama, můj e-mail je Yorika.Ynka@seznam.cz. Snad už je dobře! :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama